Úprava rodinného domu

Zprvu jsem byla rozhodnuta koupit rodinný dům na vesnici, uprostřed ničeho, s krásným a velkým pozemkem, kterému dominuje velmi starý dům, který by potřeboval hodně péče. Osud tomu nechtěl a od koupě sešlo. Když už jsem viděla asi pátý rodinný dům, ani jsem nedoufala, že ještě něco najdu. Můj ideální rodinný dům měl vypadat, no tak nějak na samotě, u lesa, ale zároveň blízko vesnice, velký, ale zas ne moc, aby se dal dobře udržovat. Měl mít velká vrata, která bych každé Vánoce ozdobila zeleným věncem. Krb, u kterého bychom se jako rodina scházeli. Zahradu, na které bych pěstovala zeleninu a ovoce, a to bych zpracovala na domácí marmelády a kečup.


A pak to přišlo jak dar, byl blízko našeho bydliště, a ani mi nevadilo, že je uprostřed města. Měl duši, která na vás promlouvala, i když už tam 15 let nikdo nebydlel, i když už spousta těch věci nebylo na svém místě. A tak nevadilo, že to není ten ideální rodinný dům, který jsem si vysnila. Byl jiný a svým způsobem se mi líbil mnohem víc. A hned na první prohlídce jsem si řekla, TEN chci.


A teď jsme tu, o rok později, kdy se stal mou každodenní starostí i radostí. Vidím vysněný cíl, ale jdu cestou, která je klikatá, plná nepředvídaných situací. Práce se občas zpomalí a pak nabere obrátky, ale věřím, že jednou, až se podívám na repasovaná okna, která si sama repasuji, na podlahu na terase z "půdovek", které jsem všechny přinesla z půdy, a na stůl z původního krovu prádelny, který je mým budoucím mini projektem v tomto obřím projektu, budu ráda, že jsem tou cestou šla. Občas s brekem, občas s úsměvem na tváři, s kamarády, které jsem přemluvila za kus žvance k práci, s rodinou, která si bude tohle vše užívat se mnou